„Mami, už Tě chápu a taky mi to leze na nervy!“

   Když jsem byla malá, měla jsem okolo sebe ráda plno lidí. Kamarádi se střídali, chvíli jsme byly kamarádky na smrt s Janou, po nějaké době jsme psaly úmluvu o doživotním přátelství s Monikou. S Pavlem jsem chtěla moc kamarádit, ale on se styděl před klukama, že kámoší s holkou, takže po pár pusách a jedné vystřelené růži na pouti, kdy ho zahlídli kluci ze třídy, bylo po kamarádství.

   A tyto a také mnoho dalších jsem si občas zvala domů. Znáte to- jdete spolu ze školy a musíte si toho ještě spoustu říci, takže následovalo:“ Pojď k nám…!“ 

  Skoro pořád u nás někdo byl. Byli jsme zavření v pokojíčku, drbali, občas nám mamka přinesla „něco na zub“ a nedala ani náznakem na sobě znát, že jí návštěva překáží.

   No, ale časem se mamka přestala usmívat a oklikou začala pakovat návštěvy pomalu domů, např. věta:“ Nebudou Tě hledat rodiče? Radši bys měla už jít, ať nemají starost“ se ujala jako spolehlivý „vyhazovač“.

  Jak já se vztekala! Nechápala! Proč nemá mamka ráda moje kamarády? Vždyť jsme celou dobu zalezlí u mě, jak jí můžou překážet? Nedokázala jsem si to v mém, cca osmiletém mozečku, vysvětlit.

   Pamatuju si, jak jsem dostala šíleně vynadáno za to, že  jsem měla návštěvu, když rodiče nebyli doma. To byl oheň na střeše! Pravda, sousedů Péťa nebyl zrovna z dětí, které by bavilo sedět v dětském pokoji na zadku a konverzovat. Tak jsme si vytáhli židle na balkon a plivali z něj, pak jsem vyndala promítačku a pouštěli jsme si Jen počkej a nakonec jsme dostali chuť na topinky, vytáhli pánev, nakrájeli chleba a smažili. A pak přišla mamka z práce a málem jí omejvali.

   Opět jsem nepochopila, proč se zlobí, vždyť jsme byli hodní.

Léta běžela, vdala jsem se, porodila děti, které jsou dnes ve školním věku (krom toho posledního). A ta mladší je samý kamarád, neustále dole někdo zvoní a někdo se nám producíruje po bytě. Dokonce jedna holčička vlezla až do ložnice, když jsem zrovna kojila. Já se zlobím, lezou mi ty cizí děti strašně na nervy, nejraději bych je okamžitě vyprovodila ze dveří, ale místo toho se usmívám a ptám se, jen tak mezi řečí:“ Nebudou Tě hledat rodiče?“

   Jenže už je éra mobilní a stačí napsat SMS rodičům a oni nehledají. Bohužel.

                „Mami, nikdy bych nevěřila, že budu jako Ty!“