Firmy, jejichž cílovkou jsou děti, to mají děsně jednoduché. Však to znáte. K bonbonům se přidá nějaká kravina, nejčastěji figurka nějaké příšery, která je zrovna IN, do krabic se sušenkama placka s Mimoněm
(to je ta žlutá nestvůra v montérkách s jedním okem) atakdále, atakdále. Děti dělají prosebná očka a rodiče cálují.
My jsme bývali v tomto ohledu neústupní. Píšu schválně bývali. Protože jsme na stará kolena zblbli také. Dostali nás Kostíci. Ty hnusné, sladké jogurty, v jejichž víčku bývají nějaké cereální kuličky, lentilky, či nějaké pidisušenky. A pod víčkem?
Pod víčkem jeden dílek magnetického puzzle. Aby nás firma, vyrábějící tyhle pasti na rodiče, držela neustále ve střehu, vymýšlí stále nové a nové kolekce. Už máme na lednici kompletní sadu se starým Egyptem, s dinosaury, cestu pokroku..a těšili jsme se, že dají snad na chvíli pokoj. Nedávno jsme totiž ulovili poslední dílek s dinosaurem.
Abychom našli ten poslední dílek, museli jsme otočit přibližně třicet pět víček, strkat se s dalšími dvěma tatínky, kteří hledali také nějaký ten dílek. Naštěstí nehledali ten samý,co my, jinak nevím, jak by to dopadlo, možná pěstním soubojem. Manžel totiž, jak jde o puzzle, tak se jen tak nevzdává!
V mobilu má nafocenou celou sadu, to aby náhodou nevzal magnet, který už na lednici máme.
Minule nás blokovala jakási paní s holí. To byl docela oříšek se k těm jogurtům dostat, hledačka vypadala nebezpečně a byla ochotna použít i nedovolené zbraně. Proti holi bychom neměli šanci. Raději jsme tedy Billu opustili a odjeli do pět kilometrů vzdáleného Globusu.
Kolikrát jsem stála opodál, dělajíc, že ten pán, co kontroluje,co je pod víčkem, ke mně nepatří. A jen polohlasně ho povzbuzovala.
Jednou jsem také zaslechla důležitý telefonní hovor.
" Miláčku, co nám chybí?"
Miláček na druhé straně zřejmě odpovídá:" Chybí nám to s tím tyranosaurem a trilobit!"
"Trilobita už jsem našel, tamto druhý nemůžu najít!" Tatínek celý nešťastný jde znovu na lov. Zatímco manžel vítězně třímá poslední dílek a tváří se u toho, jakoby našel minimálně zlatou cihlu, telefonující tatínek podává průběžné informace domů-a tváří se dost pesimisticky. Když procházíme asi po deseti minutách okolo, stále hledá, stále hledá. Už netelefonuje, ale polohlasně nadává.
Zaslechnu:" Zasr..ý puzzle, idioti, já se na to můžu vys..t!" Ale nepřestává otáčet víčka a když zjistí, že to pod víčkem už doma mají, opakuje to samé.
Nevíme, jak ten nebohý muž dopadl, zda se mu nakonec podařilo najít ten správný dílek, či ho po zavírací době vyvedla ven ochranka, ale dnes mi do telefonu manžel oznámil, že je nová kolekce (pravděpodobně z lesa, protože na dílkách je choroš a žába).
Kdesi na netu je dokonce burza: Vyměním chybějící kusy z kolekce Kostíci Pravěk za Egypt.Tak takhle daleko jsme ještě nepokročili! My totiž umíme hledat.
A jinak- ty lentilky z víčka vyzobe syn, já pak většinou dojídám ten jogurt. Ale máme novou magnetku a to se cení.
Kdy tohle, proboha, skončí? Podle narůstající komunity hledačů zřejmě nikdy. A "kostíková" firma si mne ruce radostí.
Jestli nebylo lepší sbírat v Bille nálepky kvůli plyšákům. Ano, už mi dočista hrabe. Teď mě omluvte, jdu na nákup, došly nám jogurty.
