"Máňo! My jsme jeli vlakem!"
To, že jsem si při cestě na hotel, kde jsem byla ubytovaná, spletla náměstí (Mariánské, nebo Mírové, však je to obojí od M) a pak stála na rohu křižovatky a rozhlížela se, jak baba Jaga, když vyhlížela Ivana,kde ten zatracenej hotel stojí, bych moc nerozmazávala. Ještě bych na sebe práskla, že se nevyznám v navigaci a to by byla ostuda. A zdálky to jako ten hotel vypadalo. Když jsem přišla blíž, byla to prodejna nábytku. Měla bych si pořídit silnější dioptrie. Nebo novou navigaci. Tahle je ee...
Jo, bylo to v Ostravě. Ostrava není ee...je jen o trochu větší, než Liberec. A víc tam prší. Včera nám to ukázala. Pršelo dvacet tři hodin z čtyřiadvaceti. V Liberci sněžilo. Jsme prostě vždy o krok napřed.
Druhý den ráno jsem odjížděla. Když jsem se z smsek dozvěděla, že v tu samou dobu odjíždí domů i další účastník zájezdu, měla jsem radost, že ve vlaku nepojedu sama.
To ráno měly snad všechny spoje zpoždění. Buď z důvodu výluky, nebo někde spadla trolej, České dráhy prostě mají radost, když lidé tráví hodně času na nádraží. Místní obchodníci si mnou ruce, i zdejší hajzlbába, co vybírá dvacku za návštěvu Wc.
Tak i můj spoj, s pracovním názvem IC1116,měl půlhodinovou sekeru. A začalo to tak nevinně, pouhými pěti minutami zpoždění. Škodolibě jsem se radovala, jak ostatní chudáci, mířící na druhou stranu, zoufale hypnotizují panel se svými spoji,u kterých svítila hrozivá čísla 70 a 85 minut. Radost mě přešla, když se i u mého spoje začalo zvedat skóre. Dráhy zanedlouho vedly vysoko na body, 30:0.
I já jsem se přidala do táboru hypnotizérů a fandů nádražního rozhlasu. V 10.40 hodin to přišlo. Oznámení, že můj spoj přijede na druhé nástupiště. Vystartovala jsem z lavičky, jako po výstřelu pistole na atletickém klání a když jsem zeshora viděla stojící vlak ve stanici, ještě jsem zrychlila. Ten musím stihnout!
Stihla jsem ho. Zadýchaná jsem padla v kupé na sedačku a ihned žhavila mobil. Bloger, říkejme mu třeba J.Š., měl nastoupit ve Svinově. Až do České Třebové jsme měli jet spolu.
Ve Svinově ovšem došlo k nějakému nedorozumění. Já hulákala do telefonu, že jsem ve čtvrtém vagóně a nemohla pochopit, proč pořád nejde. Nakonec mi to zavěsil, tak jsem usoudila, že je již nablízku.
Nebyl. Já jela ve vlaku do Brna. Brno byla zrada! Kde je můj vlak?
Můj vlak přijel asi 3 minuty po něm. Proto mi bylo divné, že běžím nádražním terminálem sama. Nikdo neběžel za mnou. Takovou radost jsem měla, když jsem naskočila do vlaku, který se vzápětí rozjel. To bylo o fous. A ono Brno.
. Doufala jsem, že brňák dojede do Hranic dříve, ale když kolem nás ve Studénce profrčela modrá šmouha, bylo to v p..ytli.
Kolem prošla průvodčí. Naštěstí měla smysl pro humor a po vyslechnutí mého trápení mě chlácholivě poplácala po rameni a snažila se načíst mi scannerem mou jízdenku. Moc jí to nešlo, když s ní stále ještě cloumal smích.
Chápala jsem ji. Tolik lidí, kteří nastoupí do špatného vlaku, se moc nevyskytuje. Nebo ano?
Po dlouhých sedmi hodinách jsem dorazila do Liberce. V Pardubicích jsem si pro jistotu můj vlak prohlédla třikrát zepředu i zezadu a navrch se ještě zeptala průvodčí, zda tento vlak jede opravdu do Liberce. Koukala na mě divně, zvlášť když jsem stála přímo u cedule, hlásící směr jízdy vlaku.
Ale jistota je jistota. Po tom, co mi při naskakování do vlaku v Ostravě a dotazu, zda to jede na Prahu, nějaká dobrá paní řekla, že ASI jo, jsem nemohla riskovat.
Tak zas příště.
Strašnou cestu! Pardon, šťastnou cestu.
Šárka Andrlová
Výluka skončila, radujme se! Vážně?
Tak nám 8.června skončila jedna výluka. Z Železného Brodu do Staré Paky. Nejvíce si, myslím, oddychli výpravčí ze Staré Paky. Už jim muselo z celodenních telefonátů od nás, průvodčích, drnčet v uších.
Šárka Andrlová
„Mě to baví!“
odpověděl Ptáček panu Hlavsovi ve známé cimrmanovské hře Vizionář. Pan Ptáček byl uhlobaronem. To bych celkem brala, ale jsem průvodčí.
Šárka Andrlová
„Jede to do Liberceee?“
zeptala se mě paní, aniž by předtím odpověděla na můj pozdrav. Stála jsem u vlaku a za mnou jasně svítila cedule Pardubice-Liberec.
Šárka Andrlová
Jede, jede mašinka, kouří se jí z…
Já se vám, milí čtenáři, omlouvám. Vážně jsem nechtěla, aby vám ta odrhovačka v nadpisu uvízla v uších po zbytek dne.
Šárka Andrlová
A jaké bylo vaše poprvé?
Uznávám, že tento clickbajt by mohl zvýšit čtenost blogu, ale raději hned v perexu přiznávám, že o žádné čuňárny nepůjde.
Šárka Andrlová
„Paní, vy jste ale...visačka!“
Mám někdy pocit, že problémy jsou tu proto, aby se vytvářely, než aby se řešily. Klíčové slovo: oteplovačky pro syna. Nějak nám kluk roste a to pro nás znamená kupovat stále větší a větší čísla oblečení a bot.
Šárka Andrlová
Automatické opravy v mobilu, překlepy a jiné pohromy
Každý z nás, kdo vlastní tuto chytrou krabičku, se zcela jistě setkal s funkcí T9 – Autocorrect, neboli automatická oprava.
Šárka Andrlová
Jak jsem sledovala maďarský Večerníček
Tátova rodina pochází ze středního Slovenska. Konkrétně z Filakova a Lučence. A pak ještěz Konrádovců, malé vesničky u maďarských hranic.
Šárka Andrlová
Už jsem toho píchání měla plné zuby
Po sedmi letech jsem se ocitla opět v nemocnici. Jednalo se o plánovaný zákrok, nešlo mi tentokrát o život. I když...zdejší kuchyně se o to usilovně pokoušela.
Šárka Andrlová
„Nechcete...?“
Je to jako mor. Ať přijdete kamkoliv s jasnou představou, co koupit, vždy se vám snaží vnutit něco, čemu za chvíli projde lhůta, potřebují se toho zbavit, nebo honí vyšší tržby.
Šárka Andrlová
Zážitkový den s Českými dráhami a jejich konkurencí
Pardubice forever! chtělo se mi z plných plic zařvat. Nevěděla jsem totiž, zda se z nich ještě někdy dostanu.
Šárka Andrlová
S autistou do kempu na Mácháč? Žádný problém. I když…
Noční můrou autistického dítěte (toho mého) je akční matka. Chápejte, on by nejraději ležel v posteli s tabletem, proháněl na něm do zblbnutí seriál Mimoni a hlídal televizní ovladač. Teď je v kurzu ČT24 se ztlumeným zvukem.
Šárka Andrlová
Měla to být taková pohodová procházka
Dívala jsem se na to už tolikrát zezdola a říkala si, že jednou tam nahoru vylezu. Pět a půl kilometru od kostela, máček, to dám. Jsem zvyklá na horší štreky.
Šárka Andrlová
Jak se nám navigace pomstila za všechna příkoří
Pozvali si mě do léčebny v Dobřanech. Ne za účelem hospitalizace, ale coby besedující. A protože Plzeň a okolí nemám zrovna za rohem, nechtělo se mi tam jet ani samotné, ani jen na otočku. Tak jsem ukecala kámošku a vyrazily jsme
Šárka Andrlová
"Zaplať a trp!"
Asi tak bych shrnula mou touhu po nových zubech. Dlouho, předlouho mě můj zubař přemlouval, ať si nechám udělat můstky. A já stejně dlouhou dobu odolávala..
Šárka Andrlová
Na některé chlapce nelze zapomenout
S přibývajícím věkem a blížícím klimaktériem začínám být neuvěřitelně sentimentální.A tak tématem dnešního blogu budou vzpomínky na dávná pubertální léta. Několik mých bývalých lásek si zaslouží, abych se o nich zmínila.
Šárka Andrlová
Zatracená krční páteř!
Vrozená slušnost a obava z toho, aby mi blog nestáhli jsem si nedovolila použít peprnější výraz. Jistě si domyslíte.
Šárka Andrlová
Zázrak, který nikdo nečekal aneb Doteď nebyl důvod ke stížnostem?
Stalo se to někdy před měsícem. Náš syn, nemluvící autista řekl při obědě: „Oký!“ (horký, kdyby to někdo nemohl přeložit)
Šárka Andrlová
„Jdu si pustit Nohavicu! Ok, já jdu vedle, abych se nepozvracela.“
Je mi zle. Už několik dní a nejen ze situace, která se děje jen několik set kilometrů od nás. Nebudu se ale vyjadřovat k válce, myslím, že vše podstatné již napsali jiní blogeři.
Šárka Andrlová
Když začnete mít pocit, že jste ta...celebrita
Napsala a vydala jsem knihu. Což není nějaká zvláštnost, ročně vyjde několik tisíc knih. Ale na co jsem absolutně nebyla připravená, tak na události, které následovaly.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 135
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 5490x