Auta stojí. Vlaky taky.

Tedy, měly by stát, když jim návěstidlo zakazuje jet dál. Bohužel se v uplynulých týdnech staly dvě vážné nehody, kdy strojvedoucí tento zákaz nerespektovali. A všichni víme, jak to dopadlo. Velmi smutně.

Ale o tom psát nechci, to už udělalo dost psavců přede mnou.

Já chci jen zavzpomínat, jak jsem jízdu vlakem milovala a mám pro železniční dopravu slabost.

Ačkoliv nejsem ze železničářské rodiny, vlaky a nádraží mě vždy přitahovaly. Asi na tom má podíl můj děda, který mě jako malého špunta na nádraží často bral. Dívat se na vláčky byla zábava na několik hodin. Občas jsme i popojeli  pár stanic . S babičkou jsem jezdila do Prahy. Ze Žatce to byly krásné tři hodiny. (mimochodem, jsou pořád. Jet vlakem ze Žatce do Prahy už si snad vychutná jen železniční nadšenec jako jsem já. Ostatní volí cestu autobusem, která trvá asi hodinu).

A protože jsem díky dědovi znala cestu na nádraží od nás nazpaměť, jednou jsem se tam vydala sama. Ve třech letech! Přes celé město, spoustu křižovatek, celkem asi dva kilometry. Tam jsem nasedla do motoráku a na otázku průvodčí, kam jedu, odpověděla jsem, že za tátou do Bratislavy (studoval tam).

A moje zamýšlená cesta rázem skončila v kanceláři výpravčího. Asi za hodinu si pro mě přijeli máma s tátou, vynervovaní nadoraz a společně s výpravčím si hluboce oddechli. Naši proto, že mě našli a výpravčí, že se mě konečně zbavil.

I poté jsem ale na vlaky nezanevřela. Nevím, jak vy ostatní, ale cestu autobusem snesu tak hodinu, dvě a ač je teď cestování jím mnohem komfortnější, než dříve, nebaví mě. Vlak je vlak.

Ráda stále jezdím vlaky, u kterých se dá ještě otevřít okno a nechávám si cuchat vlasy větrem, když se vykloním ven. Sleduji ubíhajícící krajinu.

Neunikne mi ani jeden díl z cyklu Na co zírá mašinfíra. A když tam jsou, mně známé, tratě, kochám se o to víc a vzpomínám. Tady bydlela teta, tady míval vlak vždy dlouhou pauzu, kdy byl čas vyskočit ven a dojít si koupit limonádu.. atakdále.

Čím jsem starší, tím jsem nostalgičtější,sakra! Také to tak máte?

Dřív jsem si fotila pěkná nádraží. Ještě dnes se pravidelně účastním anket, kde se hlasuje o to nejkrásnější. Za mě to asi navždy budou Zahrádky u České Lípy a Doksy.

Naopak za nejošklivější považuji stanici Mladá Boleslav, hlavní nádraží. Strávila jsem tam čekáním na spoj dost chvil a po jednom zážitku z návštěvy WC bych si radši zarazila špunt, než abych tam znovu vlezla. Brrr. Možná se už změnilo k lepšímu, nevím,dlouho jsem tam nebyla.

A za nejhezčí považuji staré dobré jízdenky. Několik jsem si dovolila sem vložit (a děkuji Zdeňkovi Šindlauerovi, od kterého mám souhlas je zveřejnit).

Já si je,bohužel, neuchovala.

Průvodčího s kleštičkami už nikde neuvidíme. Mají razítka, která fláknou na ty nudné, vyjeté z počítače, jízdenky. Já si snad koupím sadu Malý průvodčí a až se vypravím na cestu Posázavským pacifikem, ty kleštičky si vezmu s sebou.

Kdo pojede se mnou?