Distančka s Mimoněm je peklo

Všude se člověk dočte, jak některé děti na distanční výuce trpí a jiné naopak si tento stav pochvalují. Ale jak tohle snášejí a zvládají autistické děti? Jak jim to nabourá jejich pravidelný řád?      

Proto otevírám toto téma. Jako rodič dítěte s autismem mám možnost za ten rok porovnávat a zhodnotit, co distanční výuka Tomovi dala a k čemu vlastně byla. Odpověď je jednoduchá. Vůbec k ničemu.

 Většina dětí s touto poruchou, zvláště středněfunkční a nízkofunkční autisté, vůbec nechápou, že je tady nějaký Covid. Proč jsou určitá opatření. A hlavně si nemůžou v hlavinkách srovnat, proč jim někdo neustále nabourává jejich zajetý řád a neustále přestavuje nalajnované koleje?

Představte si, že jste dítě s PAS. Každé ráno vstáváte do školy, tam jste většinou čtyři hodiny s úzkou skupinou dalších dětí (záměrně nepíšu kamarádů), něco tam tvoříte, zkoušíte psát, poznávat písmena,skládat číselné řady a sčítat do dvou, nebo do tří. Víkendy trávíte doma, ale v pondělí to zase začíná nanovo. A pak přijde další pondělí-úterý-pátek-pondělí...a jste pořád doma. A nechápete, co se děje a hlavně nechápete, proč máte doma dělat věci, které se dělají pouze ve škole!

S Tomášem už potřetí jedeme distanční výuku a stále s minimální úspěšností. Spíše s nulovou. Má totiž striktně rozdělen režim doma a režim ve škole. Nevzdáváme to a zkoušíme různé možnosti, jak ho k plnění úkolů dokopat (obrazně řečeno samozřejmě).

Metoda spolupracující: vytáhnu jeden, maximálně dva pracovní listy. Zavolám syna a začnu před ním úkol pomalu vypracovávat. Lákám ho ke spolupráci.Efekt:0. S řevem utíká pryč, začne mlátit do stanu (tady trochu odbočím. Někdo má na vybití agrese boxovací pytel, Tomášek má stan s Mimoněm. Je to takový dílčí úspěch, už pomalu přestává likvidovat tablety, nábytek a sádrokartonové zdi).

Metoda nátlaková: vyndám pracovní list, Tomáška si vezmu na klín a vrazím mu pastelku do ruky. Poté mu držím ruku, nechávám si zaléhat ucho řevem, okopávat lýtka, ale držím a svými pohyby ho nutím například vybarvovat. Efekt: 0. Nic mu to nedalo, mně několik modřin, dočasnou hluchotu, ale máme vypracovaný úkol!

Metoda vyčkávací: vytáhnu pracovní listy a nechám je ležet na stole. S nadějí, že když to nešlo nátlakem, může to jít samo od sebe. Tomášek bude chodit okolo a pak si třeba sedne a začne sám. Chachááá, směje se muž mé naivitě. Jo, tohle také nevyšlo. Tomášek opravdu okolo papírů v klidu prošel. Aby je posbíral a odnesl do školního batohu. Tím dal myslím najevo svůj názor - učivo patří do školy!

Metoda přiblížení mu školy nás teprve čeká. Zítra si jdu do Mall vyzvednout magnetickou tabuli. Očekávám ale stejný efekt jako u předchozích metod.

Také jsme mu zkoušeli jako pedagožku předhodit jeho starší sestru, naši šestnáctiletou dceru. Na ni on často dá. Ani tohle eso v rukávu nevyšlo. Ségra jako motivace k učení nezabrala.

Jelikož už jsem zoufalá, zeptala jsem se známých holek, jak ony zvládají výuku a zda jejich dětem škola chybí.

Tady jsou některé odpovědi.

Kamila (Vítek, 12 let): Nemyslím si, že distanční výuka je pro tyto děti zbytečná, ale měla by být individuální,dobrovolná! Já potřebuji, když jsme spolu celý den, abychom fungovali a Vítek byl v pohodě, protože když není, je to peklo. Skláním se před rodiči, kteří dobrovolně děti vzdělávají doma celoročně, já si to představit neumím.

-------

Má poznámka pod čarou: já také ne.

Dáša (Štěpán, 13 let): úkoly dělá,ale protože musí. Chce do školy, doma ničí věci a vysírá. Oloupal mi madlo na běžícím pásu, napadá mladšího bráchu, propadá do depresí a občas brečí. Málo spí.A je víc vzteklej. Všechno ho sere. Omlouvám se za vulgarismy,ale je to pro mě forma psychohygieny.

Jitka (Vojta 8 let): do úkolů ho musím nutít,ale škola mu nechybí, je doma rád.

Lenka (Štěpán 9 let): je to boj, ale asi je to třeba, aby měli nějaký režim a nezapomněli na to,co dělali ve škole. Víc, než dva úkoly denně nedá.

Některé děti pobyt doma na distanční výuce vítají. Nestojí o kontakt s vrstevníky a zvlášt Aspergeři také chápou, proč to všechno je. A umí komunikovat.

Ale je nutné vyžadovat plnění úkolů od dětí, které nedokážou sečíst 2+1? Dá jim něco distanční výuka, nebo je ještě více stresuje? Máme se obrnit nekonečnou trpělivostí a bojovat dál, i když jsme někteří psychicky v koncích,ale inspekce prostě chce výsledky a vypracované úkoly?

Závěrem bych chtěla poděkovat Tomáškově paní učitelce, která se snaží všemi možnými způsoby nám pomoci. Nabízí individuální konzultaci .Chápe, že všechno nejde hned. Zkusíme výuková videa. Počítač má rád, tablet jakbysmet. Ono to půjde. Snad. Uvidíme.

  Hodně sil všem rodičům na distančce. Vím, že i se zdravými dětmi to už je na palici.

Nerada používám tu větu,ale risknu to: Musíme to vydržet!