S batoletem kamkoliv, třeba busem do Španělska.

Zábava a adrenalin pro otrlé a trpělivé rodiče. Takže nic pro mě. Tento zvyk-tahat s sebou kamkoliv dítě již od plenek se posledních pár let tak rozšířil, takže nás už nemůže překvapit nic.

      Ani sotva roční mimino, které s rodiči sjíždí Vltavu. Ani dvouletí caparti, pobíhající kolem návštěvníků Karlštejna. Ba dokonce ani tříleté kňourající pindě v autobuse, mířícího do Španělska. Dokonce už mě nepřekvapí ani kojící matky s miminy, které se rozhodly navštívit nejnovější muzikál. Kam s dítětem v devět večer, když není hlídání ? Lehká odpověď- vezmeme ho  s sebou, stejně usne.

      Nejsem zastáncem toho, tahat s sebou dítě kamkoliv, když vím, že cesta s ním bude opruz pro mě i pro ostatní. Moje dcery jako malá batolata neviděly ani moře v Egyptě, ani Eiffelovku. Šetřila jsem svoje nervy a tím i nervy ostatních cestujících. Proč by měli poslouchat řev a kňourání prcků, když si za to v cestovce nepřipláceli ?

     Teď mi hodně lidí možná bude odporovat a kasat se, že jejich děti snášely cestování hromadnými prostředky v pohodě a nikoho neobtěžovaly. Ano, jsou takové hodné děti, které celou cestu prospí nebo si způsobně listují v knížce a ozvou se akorát, když mají žízeň. Možná jsem měla smůlu a narážela jsem na ty ostatní. Protivné, ukňourané, brečící a prudící tím všechny okolo. Dcera byla s námi na zahraniční dovolené poprvé ve věku devíti let. Nemám pocit, že by byla o něco ochuzena tím, že jsme jí s sebou nevzali, když jí byly dva roky. To moře opravdu do té doby nevypustili a písek na pláži byl stále stejný – protivný, všude vlezoucí. Dokonce i letadla nepřestaly do té doby létat. Karlštejn také zůstal stát na svém místě a počkal na nás, než holky trochu odrostly a byly schopné vnímat, co nám průvodce sděluje.

   Nic proti, když rodiče sbalí své roční robátko a jedou autem do Chorvatska. Otravují se s ním celou cestu jen oni. Ale když to samé batole posadí do autobusu s dalšími třiceti cestujícími, má těch 30 lidí po klidu. A věřte, že dvanáctihodinová cesta je pro některé, kteří jsou nuceni sdílet stejný prostor s uřvaným, ukňouraným dítětem, docela peklo. Hlavně starší lidé, mající rádi svůj klid, nejsou odvázaní z toho, že jim polovinu cesty dítě za nimi kope do sedačky a vříská za ušima.

     Je 21.století, stále sílí kult dítěte a s tím i zvyk-kam se hnu, beru i dítě. A i když se to ostatním nelíbí, ať aspoň neremcaj, no tak trochu brečí, no bóže, ti lidi dělaj, jako kdyby v životě neměli děti.  

     Pak se ovšem nedivme, že vznikají spolky typu No kidding apod…Nedivme se, že někteří hoteliéři dovolují pobyty dětí až od 12.let  Dětí je prostě moc a jsou všude. Snad jen na exkurzi v hornické štole jsem je neviděla. Ale tento trend tam jistě brzy také dorazí.

     Takže děti berme s sebou, ale s rozumem  a s ohledem na ostatní. U nás v Čechách je přece také hezky, i když nemáme moře.