Kurz fotografování pro realitní makléře je nutný!

Při každém prohlížení nemovitostí, které mě zaujmou, tiše (někdy i hlasitě) trpím. Ne, že bych já byla nějaký prvotřídní fotograf, naopak, jsem ráda, že umím zacházet s foťákem v mobilu a i tak se stane, že dítěti chybí kus hlavy, nebo psovi ocas.

Ale stát se realitní makléřkou, dostat do ruky opravdický foťák, tak bych šla- nejprve do sebe-a pak na nějaký kurz pro začínající fotografy. Aby se mi nestalo, že například budu fotit: - předek baráku 10x jinak (ze vzdálenosti 5 metrů, 15 metrů, 30 metrů, od kapličky a od cedule s názvem obce). - bujnou vegetaci (vím, vím, zelená uklidňuje), přes kterou občas prosvitne kousek fasády a to celkem na pěti fotkách (kdyby té zelené bylo na jednu fotografii málo). - výhled z balkonu paneláku ze všech světových stran.Pravda, z té jedné strany se naskytne zájemci pohled do obýváku-konečně zájemce vidí, jak vypadá byt, který si rozklikl! (někdy je to jediné foto vnitřku bytu, krom fotky vchodových dveří a fíkusu v rohu ložnice). Důležitější je, že Billa je hned naproti a má otevřeno i ve svátek. - patnáct fotek koupelny, která je čerstvě po rekonstrukci a nula fotek kuchyně, která právě oslavila třicet let své existence, ovšem v bytě se nachází též a alespoň jedna vzpomínka na retro 70let se hodí. - obrazy, kořenky, sošky, terárium s varanem a klec s andulkou. Toto všechno si majitelé zřejmě vezmou s sebou, takže důvod pro focení těchto artefaktů je mně neznámý (snad jedině, že makléř je milovník zvířat a serepetiček). Někdy bývá makléř takový tajnůstkář, že hodí jednu fotku, na které je zvětšená mapa s šipkou, kde se nemovitost(např. v Kozohrdlech) nachází a je na fantazii zájemců, aby si svou vyhlédnutou chatu, či chalupu, představili. Zvláště pro ty, kteří bydlí stovky kilometrů daleko, je to ta pravá nabídka. Občas bývá na škodu i fotek příliš. Klikáte, klikáte, přestáváte mít přehled, jestli už náhodou tuhle, asi desátou koupelnovou, nejedete potřetí. Jo, práce makléře je tvrdá a leckdy nevděčná. Já tady kritizuju, upozorňuju na nedostatky a ono to může být i tak, že majitel v době focení nebyl schopen uvést nemovitost do líbivého stavu a chudák makléř se záměrně vyhýbal neskutečně zabordelené kuchyni, pokaděnému zápraží od slepic, usmolené ložnici s neustlanou postelí a dalším chuťovkám. Někteří se toho ovšem nebojí a vyfotí i to. Zájemce o nemovitost je tvor rýpavý. Co on všechno chce vědět! Klade nepříjemné otázky, vleze až na půdu (prý kvůli krovům), do sklepení (kvůli vlhkosti), zvoní na sousedy a vyzvídá, zda se tu nestal mord, či se v dosahu jednoho kilometru nenachází ubytovna. Prý ano. Proč tedy v inzerátu slibují klidné prostředí? Makléř se potí, prohrabuje se papíry, neustále někam telefonuje a již není tak milý, jako při uvítání. Zas tu zbořeninu neprodá. Příště alespoň vyfotí ty krovy. A minimálně patnáctkrát! To se člověk nadře, než najde to „své“ bydlení, že?