To je tak, když jedou autem dvě osoby, z nichž jedna by nejradši poslouchala jen motor a druhá to ráda „osolí.“ Ano, správně jste uhodli, ta osoba, která ráda poslouchá motor, nemůžu být já.
Copak poslouchání motoru je nějaká velká zábava? Kdyby aspoň uměl zpívat. No nic. Tak by se slušelo trochu přiblížit, jak probíhají naše cesty autem z bodu A do bodu B. Nejdřív se dohadujeme o to, co se vsune do přehrávače. Mám svá oblíbená cédéčka, která ale mohu poslouchat, jen když jedu sama. Zaprvé některé skupiny nezpívají zrovna slušně a děti spolehlivě detekují všechna neslušná slova a s gustem je opakují. Zadruhé, můj vkus se s manželovým na kilometry rozchází. Zatím se mu nepodařilo propašovat do auta například bratry Nedvědy. To bych mohla taky dostat tik v oku a s tím se blbě řídí, to jistě uznáte. Cédéčko ABBY jsem schovala tak dobře, že ho dosud nenašel. Nakonec se shodneme na rádiu. Tam prý nehrozí, že bude poslouchat furt dokola stejný řvaní (jakoby Horkýže Slíže snad řvali, nebo co. Nebo Hudba Praha, zpívají tak hezky něžně o svých rodičích, nebo marihuaně, tak co si stěžuje?) Naladil Blaník a nadšeně zachrochtal, když se z něj začalo linout: “ Ještěže Tě lááásko mááám!“ Skřípu zuby a snažím se udržet rovně na silnici. Ale pořád lepší než : “ Budem o něco se rvát, až tu nezůstane stát na kameni kámen.“ Otáčím volume doleva a on ani neprotestuje, takže Petr Kolář jen tak jemně ševelí. To se dá snést. Ale pak! Bohemian Rhapsody od Queenů, která se přece nedá poslouchat potichu. Zesiluji, zesiluji,až se podrážděně ozve:“ Musí to tak řvát?“ MUSÍ!!! A pak se přetahujeme o kolečko volume. Doleva. Doprava. Doleva. Doprava. Než ustane boj, písnička končí. Mám pocit, že i brzy skončí buď naše manželství, nebo si jeden z nás půjde odsedět vraždu. Nejraději jezdím sama. Anebo se starší dcerou. Ta mě chápe. A vždycky poťouchle prohlásí: “ To je dobře, že s námi nejede táta!“
