A ještě by se slušelo dodat po vojensku: :“Tak přísaháme!“
Jestliže jsme si mysleli, že pes s námi kdovíjak cvičí, tak kocour to vynásobil deseti a to celé na třetí.
A co si ten kočkodan dovolí! I můj, těžce flegmatický, manžel, již několikrát zvýšil hlas. No, zvýšil. Zařval tak, že pes stáhnul ocas a synovi zaskočil rohlík. Jediný, koho to absolutně nevzrušilo, byl kocour. A aby mu dal najevo, že nějaké řvaní se ho vůbec netýká, skočil mu na linku, mezi dvě obložené housky, znovu. Bylo nám řečeno, že si umí sám otevírat dveře. Ale kde se naučil otevírat ledničku a co hůř, skočit do ní? Kdybych to neviděla, neuvěřím. Neví někdo, jak přidělat k ledničce zámek, nebo ještě lépe zámek s číselným kódem? Jinak asi šunku, salám a ostatní pochutiny zamkneme pečlivě do trezoru a klíč schováme pod polštář. Když mi ale vyskočí na klín, začne vrnět a packami mi masíruje břicho (kdyby to alespoň fungovalo jako lymfodrenáž), všechno je odpuštěno. Utichne řinčení zbraní, fiktivní bílá vlajka se třepotá. A já si vychutnávám chvíle, kdy za to stojí kočku mít. Dokonalý antistresing. Jenže netrvá to dlouho. Když začne mít pocit, že je hodnej už moc dlouho, zničehonic mě rafne do ruky. Hajzl jeden! Vyfasuji i pár škrábanců, protože se mi ještě nechce končit s mazlením. No jak myslíš, blbečku. Doprošovat se nehodlám. Zavolám na psa. Je zvláštní,že pes přiběhne i na zavolání čičiči (přiběhne na jakékoliv zavolání, protože…přišel o výsadu rozmazleného fracka, kterého kocour smetl z piedestalu mávnutím ocasu) a mé sebevědomí stoupne, že někdo v naší rodině mě poslechne okamžitě a bez odmlouvání. No a rána od doby, kdy máme kočku, jsou všechno, jen ne klidná. Synek si vychrupuje do sedmi (to už jsem ho naučila, že maminka nevstává před sedmou, když to není nutné), holky taktéž. V půl šesté ráno ale začne citový nátlak. Adam začne mňoukat a stupňuje postupně hlasitost, něco jako budík na mobilu. Nejdříve decentně mňoukne, mně nebo dceři u ucha. Když se nic neděje, mňoukne hlasitěji a s výčitkou. Poté už mňouká vyloženě nasr..ně, pronikavě, nesnesitelně, nezabírá ani peřina přes hlavu, protože vleze spodem (a přidá k mňoukání fyzické tresty). Týrané osobě nezbývá nic jiného, než vstát a dojít do ledničky pro kapsičku. Granule nežere a radši by chcípnul hlady, než by pozřel granuli. Kočkaři to určitě znají- triky s propašováním granulí mezi obsah kapsičky, nebo konzervy, selhaly téměř v každé kočičí domácnosti. Kočka pečlivě vypreparuje každou granuli a odsune ji na stranu s výrazem-to si žer sám. Ale pozorovat ty dva (psa a kocoura),jak si vytyčují hranice a bojují o nadvládu nad naší domácností,je lepší než kino ve 3D. Stačí vzít do ruky kousek šunky a rázem máme doma dancing duo dog-cat. Vzít si domů kocoura byl prostě ten nejlepší nápad.Tedy-zdá se mi to, teď, když mi leží na klíně a vrní. Zlatíčko. PS: tak prý sežral psovi jeho granule. Co je v nich lepšího, než v těch kočičích, ví to někdo?
