A kdo za to může? Geny přepečlivé maminky? Možná. Ale že si počkaly, že? Skoro 40 let, než vybublaly na povrch. Ale tím hlavním „motorem“, kvůli kterému téměř usínám se smetákem v ruce, jsou naše tři zvířata. Vlastně dvě, to třetí se jen jako zvíře chová.
Kdo má v bytě psa, kočku, nebo obojí, zná hlavní problém soužití s nimi (pokud nevlastní mexického naháče, nebo egyptskou sfings).
Chlupy. Chlupy. Chlupy.
Vlastnictví zvířat znamená vzdát se krásných koberců, anebo denně vysávat. Ale ouha! Ne každý vysavač chlupy dokonale vysaje. Ten náš muzejní kousek to tedy „nedává.“ A tak občas musím vzít kovový hřeben, který používám na česání psa, zakleknout a „vyčesat“ z toho chlupy ručně. Skvělá zábava, ještě chybí, aby mi tam někdo vysypal hrách a popel.
Každý den smetu koštětem tolik chlupů, že by z nich byl takový větší chundelatý pes. Koště je můj přítel. Už ho ani neuklízím nikam za skříň, nebo potupně do rohu, má mě neustále na očích a vždy je připraveno. Když ho nenajdu na svém místě, zpanikařím a volám ho.
Drzost kocoura je bezbřehá. 100x ho shodím z linky, nebo ze stolu, postojedné tam skočí. Vždycky doufám, že si po nějakém shození třeba zlomí nohu a bude se tři týdny potupně šourat při zemi,ale zřejmě nemá kosti a máme gumovou kočku. A tak pulíruju linku, protože nesnesu pomyšlení, najít chlup mezi rohlíkem se sýrem, nebo v rizotu (stejně jsem ho našla-akorát v té gulášovce nebyl vidět, poznala jsem to pouze díky zašimrání na jazyku).
Nesnáším kočičí záchod! Bohužel jsme prošvihli dobu, kdy lze kočku naučit civilizovaně vyměšovat do klozetové mísy (dle videí na Youtube to některé kočky zvládají, dokonce za sebou i spláchnou).
To, že několikrát denně zametám kočkolit okolo jeho WC, jsem si už zvykla (proč ti blbouni hrabou tak, že kočkolit lítá 2metry okolo?). Ale poslední dobou musím mít neustále oči na stopkách a pokud možno vidět i za roh, protože Tomášek si oblíbil kočičí WC. Zřejmě mu supluje pískoviště, protože má neustále tendenci se v něm hrabat, minule jsem tam našla i hozenou bábovičku. Vidina strašáku, jménem toxoplazmóza, způsobuje mé lehké hysterické záchvaty a okamžitý přenos dítěte do koupelny. Kočičí WC na balkon bohužel dát nemohu. Bydlíme v sedmém patře a nechci riskovat, že by z kocoura jedním neopatrným uklouznutím z parapetu byla Fly-cat.
Už blbnu. Zatímco ještě před rokem mě flek na dlažbě vzrušoval asi jako volby do parlamentu v Jemenu, dnes mě přitahuje silou magnetu a než by se mi o něm zdálo, raději vezmu mop a setřu ho.
No- za rok se, počítám, začnu už v červenci těšit na vánoční úklid.
