Ty ses pořádně nadřel. Ale alespoň vím,že existuješ. Jsem spíše realista, pragmatik. Na nějaké čáry, máry, karty, taroty a další "nadpřirozené" praktiky moc nevěřím. A nejsem ani věřící. Prostě neznaboh.
Ale události tohoto týdne mě trochu přiměly se zamyslet, jestli přeci jen něco mezi nebem a zemí existuje a že někdo má to štěstí a do vínku mu byl přidělen i anděl strážný.
Ale proč o tom píši...
V roce 2013 jsem se, po porodu třetího potomka, rozhodla, že je nás už dost, byt není nafukovací a další dítě by byl už zbytečný nadstandard. Tak jsem podstoupila sterilizaci a měla jsem,jak se říká, vystaráno. Žádné zobání tabletek, tělíska, přerušovaný sex a další antikoncepční metody. Podvázání vejcovodů byla tutovka. 99% ochrana. To jedno procento? To se doktoři jen "sichrují",kdyby něco. To nemohl být můj případ.Tak jsme bezstarostně souložili.
Minulý víkend mě ovšem bolelo břicho více,než obvykle,když očekávám příchod"svých dnů." Sice jsem bolestí chodila téměř v překlonu,ale pár Ibalginů problém vyřešilo.
V pondělí jsem opět byla fit. I v úterý dopoledne, kdy jsem si ještě vyrazila se synem do IKEY, nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco mělo dít.
V půl druhé odpoledne se mi začala točit hlava a dostavily se ještě větší bolesti břicha. To už jsem ležela stočená v klubíčku, hekala bolestí a volala telefonem manžela, že fakt na tu gyndu pěšky sama nedojdu. Ani autem se tam neodvezu.
Koketovala jsem i s myšlenkou vytočit 155. To jsem nakonec zavrhla jako zbytečné mrhání rychlé záchranné služby,co kdyby mi ještě vynadali, že je volám kvůli zaraženým větrům a výjezd požadovali zaplatit.
Na gyndě jsem v pololehu, v polosedu strávila v čekárně asi půl hodiny, než jsem přišla na řadu (nebyla jsem objednaná, tož měli přednost jiní). Paní doktorka mě pečlivě vyšetřila,až jsem nadskakovala bolestí a pak dlouze vyšetřovala ultrazvukem. Pro jistotu mi odebrala krev na krevní obraz, protože UTZ nic zvláštního nenaznačoval,jen menší cystu. Ale jelikož testy ukázaly zvýšenou hodnotu leukocytů, pro jistotu mě poslala do nemocnice.
Tam už jsem v čekárně ležela a bylo mi střídavě na zvracení a na omdlení. Ale na vyšetřovací "kozu" jsem ještě vylezla. Podobný postup-nic zvláštního vidět nebylo. Doktor dokonce koketoval s myšlenkou, že mě pošle domů,ale v tom jsem mu zabránila parádním sešupem na zem. Ztratila jsem vědomí a navíc se při pádu praštila o roh stolu a málem si vyrazila přední zuby.
A to už přistavili postel, kapačku a začali mě různě napichovat a i když jsem hlásila, že jsem po sterilizaci, rozhodli se udělat mi i těhotenský test na hladinu HCG v krvi. Kroutila jsem nevěřícně hlavou, než jsem opět na chvíli ztratila vědomí.
Ačkoliv jsem měla jít na laparoskopii až druhý den ráno, najednou změna operačního programu, drze jsem předběhla dvě čekající pacientky na výkon a jela na sál jako první.
"Vy jste nám dala!" byla první slova doktora, když jsem se probudila na JIPce, s pocitem hodně nepodařeného mejdanu.
Díky rychlému rozhodnutí lékařů jsem stále tady. Jeden a půl litru krevní sraženiny v břiše nebylo na UTZ vidět. Přišla jsem skoro o dva litry krve, mohla jsem zaskakovat v nějakém béčkovém thrilleru v roli bledé zombie, z břicha mi vedl drén,ale byla jsem naživu.
PS: když někdo vyhraje nějakou cenu, obvykle následuje děkovačka. Protože jsem vyhrála cenu nejvyšší, tak se sluší poděkovat také (na Slavících většinou při děkovačkách lidé zívají nudou a koukají na hodinky, tak to kdyžtak přeskočte).
Děkuji lékařům z Klaudiánovy nemocnice v Mladé Boleslavi a hodným, ochotným sestřičkám. I paní doktorce v Brandýse n.L.,která mě do špitálu poslala. Těm všem vděčím za to, že mám po dlouhé době téma na blog.
