V červenci došlo v naší rodině k zásadní změně (no- zásadní...stěhování už byl téměř náš koníček,ale tentokrát to bylo vážně naposledy).
Přesunuli jsme se z roviny okolo Labe přímo pod Ještěd. Naše stěhování a zabydlování se neobešlo bez menších zmatků a ztrát, jako každé stěhování. Zatím jsme nevyhořeli, takže nemůžu srovnávat, zda je lepší 3x vyhořet, než se jednou stěhovat. Stěhování: vyhoření zatím 6:0.
Když jsme bytu, který vypadal jako na fotkách z osmdesátých let, vtiskli alespoň trochu modernější ráz a přestal vypadat jako staveniště a skladiště nepoužitelného nábytku, začala jsem se seznamovat s obyvateli paneláku. A seznámení to bylo vskutku na úrovni.
Při předání bytu nám předali a ukázali i naši sklepní kóji. Výborně, hned první dveře, to se bude dobře pamatovat. Šance na využití prostoru kóje se naskytla za několik dní,kdy jsme tam potřebovali umístit právě zakoupenou skříň (ještě zabalenou v krabicích). Popadla jsem klíče od sklepa, seběhla dolů, odemkla sklepní dveře a strčila klíček do visacího zámku. A on tam nepasoval. No co to je,sakra? Tak znovu. A nic, jakoby nám někdo vyměnil zámek. Hrozilo, že se nedostanu do vlastní kóje a tak jsem povolala švagra s obrovskými kleštěmi a ten zámek (po zcela zbytečném dotazu, zda je to TA naše kóje), přeštípl.
A pak jsme do ní oba koukali jak bacily na penicilin. Byla prázdná (měla tam být stará hnědá skříň). Nechápala jsem, vždyť to byly PRVNÍ dveře. Ani druhé, ani třetí...byly to opravdu první dveře,ale ve druhé řadě za zdí.
Tududum dum. Někomu jsme se chystali vloupat do kóje (vážně neúmyslně). Ale komu? Záhada byla naštěstí brzy vyřešena. Asi za hodinu jsme potkali pána, který ten rozlomený zámek držel v ruce a kroutil nevěřícně hlavou. Kdybych měla tu moc, nechám zem pod sebou otevřít a zmizet navždy. Rudá až na...no tam pod zádama, jsem se mu přiznala k vloupání do jeho kóje a přidala důvod, proč se tak stalo.
Smál se hodně. Naštěstí. Nevolal 158, ani mi nevynadal do blbek a domácích zvířat, jako já sobě.
No, takže "ántré" v novém domě bychom měli za sebou. Pak se nám ještě rozbila pračka a měli jsme v koupelně takové menší brouzdaliště,ale naštěstí bydlíme v prvním patře a nikdo pod námi.
Ale jinak se nám žije krásně. Liberec (nebo-li Líbrc, jak mu říká jedna diskutérka) je nádherné město,kde se chodí jen do kopce, nebo z kopce. A jízda na kole není pro zmlsance z Polabí.
Na první zatěžkávací jízdu jsem s sebou vzala do sedačky i Tomáška, že pojedeme k babičce a ten kopec nahoru, to dám! A abych se vyhnula tomu hnusnému, prudkému stoupání od hospody, objedu to přes Ostašov, tam je skoro rovinka, né?
Skóre já-kopec 0:10. Moje tělo, zvyklé na cyklostezky okolo Labe, kde kopec se radši před cyklistou schová, vyhlásilo libereckému stoupání stávku. Už u Billy jsem cítila nepříjemné pnutí a po dvou stech metrech jsem poprvé potupně slezla z kola a šlapala pěšky. A pak jsem nasedla, nadávala jako špaček (bylo asi 30°C), zase slezla, zase chvíli nasedla a celou dobu to mé dítě ani nepíplo a zřejmě se dobře bavilo. K babičce jsme ale dojeli a ač jsem vypadala jako uvařený humr, rozšafně jsem líčila, jaká to byla brnkačka, že příště to dám až na Ještěd (příště- rozuměj v příštím životě).
Kolo jsem zas uklidila a zatím trénuju svaly na nohou pěšmo. Nic se nemá ze začátku přehánět a Liberec mi ukázal, že si saláty z rovinek nejdřív pořádně prověří.
Tak já zas někdy napíšu ( třeba,až vyšlápnu na ten Ještěd).
