Nemám ráda únor. Co na tom, že se v něm slaví Valentýn. My jsme už podruhé v únoru přišli o psa. Prvního srazilo auto 4.2. 2007. A včera jsme museli nechat uspat našeho nemocného Šmudlu číslo dvě.
Už se nedalo nic nedat. Léčba by byla zbytečná, vysosala by nám peněženku a jemu by prodloužila život max. o pár týdnů. Dojel na to, na co většina Kavalírů- nemocné srdce. Plus zánět v těle, zvětšená játra atd...
To, že je pomalejší, nechce moc chodit na procházky a přestává tolik žrát, jsme přičítali věku. Přeci jen devět let, to už není žádný mladík. A ona už probíhala nemoc.
Včera bylo doma slzavé údolí (nebrečel jen Tomášek, který tomu ještě moc nerozumí) a dnes? Projíždíme stránky s inzercí a hledáme nového parťáka. Nedokážeme dlouho být bez psa. Křeslo, které pročůral skrznaskrz jsme museli vyhodit a je tam teď prázdné místo.
Když jsem dnes přišla zvenku, nikdo mě nevítal. Je to divné a nezvyklé.
Když jsme si šli večer lehnout, nikdo za námi nepřiťapkal a nestulil se nám u nohou.
Tak proč, když jsem včera zavrhla nového Kavalíra, dnes visím na stránkách Kavalír King Charles.... a hledám štěňata na prodej? Vždyť máme nové koberce. Nechtěli jsme štěně a už vůbec dalšího Kavalíra.
Zavrhli jsme vzít si dospělého psa z útulku,s nejasnou minulostí. Máme malé dítě, nebudeme riskovat.
Takže se budeme opět starat o mimino. Počkáme si na fenku.
A bude opět veselo.
