Jelikož jsem se nedávno rozhodla, že kvůli našemu malému autistovi zůstanu zatím doma, státu a manželovi na krku, zkusila jsem ten náš štědrý stát "pumpnout" o pár tisícovek měsíčně.
Dozvěděla jsem se, že když nemáme úplně standardní dítě, mohu požádat o tzv. Příspěvek na péči. Řekla jsem si, že to zkusím, za pokus nic nedám a vydala se kolečko: lékaři-úřady.
Při vyplňování tiskopisu jsem si sice připadala jak poloviční dement, bo do kolonky Žadatel jsem vyplnila sebe a ono to bylo špatně. Žadatel je i ten, kdo neumí ještě číst a psát,takže nový papír a znovu. Když jsem úspěšně vyplnila asi pět různých tiskopisů, nezbylo než čekat. Čekat, až se ozvou a přijdou nám zkontrolovat dítě až domů, zda si nevymýšlím a synovu nemoc příliš nepřeceňuji, přeci jen je to hodně peněz měsíčně a co kdyby se zatím zázračně uzdravil.
Tak jsme včera měli návštěvu až z ministerstva (přeháním, z ministerstva nebyla,ale patří pod něj, ne?). Moc příjemná paní a Tomášek to vycítil a rozhodl se chovat naprosto vzorně, řekla bych, že téměř promluvil. Zatímco jsem popisovala, jak moje dítě jí pouze rukama, Tomášek si nabodával na vidličku kousky melouna a skoro způsobně ho vkládal do úst (ne jako minule, kdy byla bramborová kaše všude a lžíce ignorována pod stolem. To byla zrada! Už jsem byla podezřelá. To jsem se začala modlit, aby vážně nepřednesl básničku o osmi slokách, jinak bych byla předvedena před kárný soud, jak podvádím státní kasu.
Čekala jsem, že předvede jeden ze svých vzteklých záchvatů, kdy vysklí dveře (já úplně zapomněla že už skla ve dveřích nemáme), vezme sekyru a začne rozbíjet nábytek, popřípadě tou sekerou zaútočí na paní z pracáku.
A on ne, jen si cvakal na ovladači ty své programy, způsobně seděl a usmíval se jako sluníčko, úplně k sežrání,paní měla skoro tendenci si ho pochovat.
Pak vylezl na kuchyňskou linku a vzal do ruky nůž, že si ukrojí melouna sám. Takže samostatnej to on bude, ne že ne.
Výsledek se dozvíme někdy na podzim, mají toho moc a jsou dovolené, jeden posudkový lékař pro Liberec (prý) a ať moc nepočítáme s vyšším stupněm, to mě potěšilo. Moje dítě je téměř zdravé, samostatné, akorát nemluví.
A to jsme chtěli! Tak jakýpak copak.
