Tak jsme se po dlouhé době vydali jen sami dva na romantický víkend. Vytáhla jsem manžela na festival. Díky teplákové bohyni, kterou nebudu jmenovat, jsem získala ZDARMA dvě vstupenky na Slunovrat do Sázavy.
Ještě jednou jí tímto moc děkuji, bylo to fajn, cool a hustý, jak by se vyjádřily naše dcery. Ale podmínkou toho, abychom se mohli zúčastnit bylo, tam nejdřív dojet.
Což se nejevilo ze začátku jako vůbec žádný problém. Já, odpůrce navigace, vystačím si jen s mapou na Googlu, kde se nadrtím nazpaměť trasu, popř. si ji namaluju na papír. To vypadá přibližně takto:
Dojedeme do xxx. Na první světelné (je tam pošta) odbočíme doleva a na další (je tam autobazar a žlutá budova) odbočíme doprava. Pak jedeme okolo benzínky (xxx), úřadu a když je vidět modrý velký barák (banka xxx), tak jsme na místě.
Takto vypadá moje GPS a nutno podotknout, že jsem vždy dojela tam, kam jsem chtěla.
Ne tak manžel. Ten se zamiloval do hlasu té ženské,co radí v navigaci a ne a ne se toho vzdát.
Takže naše cesta do Sázavy vypadala asi takhle:
Já řídím. Manžel nábožně drží mobil a poslouchá jí na slovo (jí vždycky, mě jen někdy):
"Jeďte rovně, 250 metrů a na další křižovatce odbočte doleva!"
Do toho pyskuju já podrážděně:" Ježiš, já vim, né? Jezdila jsem do Brodu půl roku do práce, vypni to, sakra!"
"Nevypnu, mě to baví!"
Skousnu rty a pustím si rádio o trochu hlasitěji. On ho zase ztiší, protože neslyší JI.
Za Českým Brodem JI vezmu na milost, protože tam to už moc neznám (navíc, podle mého původního návrhu jsme měli jet až do Brandýsa a pak na Říčany a na dálnici. Ale tohle je prý kratší cesta).
Kratší,ale časově o dost delší! Mám ráda jízdy po dálnicích a silnicích 1.třídy, kdy to frčí. Ne, když sotva zrychlím na 70 a už je další vesnice. Ale protože jsme po dlouhé době sami bez dětí, snažím se nevyvolávat hádky. Tak jedu a poslušně plním příkazy té vševědky z navigace.
Když jsme se ubytovali,najedli a rozkoukali, vyrazili jsme do té Sázavy, která byla vzdálena ještě šest kilometrů, na ten festival. Odmítla jsem poslouchat znovu tu ženskou, s tím, že 6 km bez navigace zvládne i ten největší debil.
A ocitli jsme se v Mělníku (ne, opravdu jsme nedojeli do okresního města, vzdáleného přes 100 kilometrů, až takový debil nejsem). To se jmenuje stejně jedna pidivesnička. Která má jen dva výjezdy z vesnice, jeden zpátky do Benátek (kde jsme bydleli) a jeden na státní silnici, která vede na opačnou stranu. Další tři silničky, na jejichž konci jsem se otáčela vedly ke kravínu, do zástavby a do zástavby.
Tehdy jsem musela sklopit uši, nasypat si popel z popelníku na hlavu a požádat mého drahého, aby JÍ zapnul.
No, dozvěděla jsem se, že sice jsem odbočila doprava, jak ukazovala cedule,ale příliš brzy a ostře doprava. Druhý pokus už byl úspěšný a dorazili jsme do Sázavy. Heuréka!
Ale pro příště - kupuju si papírový autoatlas a navigaci nechci ani slyšet. Ne a ne a ne! Ať si jí pouští klidně do ouška po večerech. Já jsem nadále věrná papírové technologii.
Konzerva, no.
