„Milí žáci, vyndejte si tablety, budu vám diktovat!“

Aneb trochu jiný názor na blog paní Bartoňové. Odkaz na něj je zde:http://olgabartonova.blog.idnes.cz/c/369045/Prosim-skolu-bez-internetu-a-jakychkoli-technologii.html

  Ale pokud budete chtít pod ním diskutovat, máte smůlu. Nabízím vám diskusi pod mým blogem, která je OPEN 24 hodin denně.

    Já to vidím trochu jinak. Jak se říká- pokrok nezastavíš.  Někteří dříve narození určitě budou ještě pamatovat, jak museli namáčet pero do kalamáře, psaní šlo ztuha a vynález plnicího pera a propisky uvítali všichni.

   Já si zas pamatuji, že první pololetí v první třídě jsme museli psát pouze obyčejnou tužkou, kdo byl rebel a použil plnicí pero dřív, než soudružka učitelka dovolila, dočkal se elaborátu přes půl stránky v notýsku. Mě to psaní tužkou příšerně nebavilo, v penále jsem měla krásné nové pero a nemohla jsem se dočkat.

   Dysgrafie, či dyslexie se ještě tak nejmenovala a děti, trpící touto poruchou musely čelit výsměchu ze strany učitelky:“ No ty jsi ale louda, ty to ještě nemáš napsané?“ Děti, musíme počkat, Lucinka nestíhá!“

  Anebo byly přeřazovány do tzv. vyrovnávacích tříd.

  Každý určitě zná legendární seriál My všichni školou povinní. Jirka Oliva byl učebnicovým příkladem takového dítěte. I já mám takové dítě doma.

  A řeknu vám, je to utrpení. Každý úkol ze psaní. Diktát. Vím, že za to nemůže, že to lépe neumí. To, co se mi zdá konečně napsané hezky, učitelka ohodnotí jako odfláklou práci, pod kterou jsem si já dovolila vymalovat můj podpis.

   Dnes už děti s těmito poruchami učení nikoho nepřekvapí. Neustále jich přibývá. Těžko říct, proč tomu tak je, zabývat se tím v blogu nechci, to by bylo na samostatný článek.

  Ale co chci- dostat se k tématu.

Já souhlasím s tím, nosit do školy místo sešitů tablet. Už kvůli dětem, jako je moje dcera. Na počítači píše rychleji, než do sešitu. Dětem se trochu uleví od nošení kvanta sešitů. Ušetří se za obaly. Teď by se slušelo dodat: a papírníci můžou zavřít krám.

  Tak tragicky bych to s budoucností papírnictví neviděla. Některé předměty se bez sešitů a dalších pomůcek neobejdou ani v budoucnu. Co taková geometrie? Výtvarná výchova?

  Nechci, aby děti přestaly číst. Knížky by měly být stále priorita. Ale knížky, které budou děti bavit číst. Místo dvaceti titulů nezáživné a nudné povinné četby, jejíž obsah si raději vygůglí na internetu, by stačila polovina, ale toho, co je opravdu zaujme.

   Vidím,jak si žák pouze rozklikne na tabletu určitý předmět (na ploše má složky s názvy: dějepis…zeměpis..občanská nauka..apod.) A začne psát další látku.

  Domácí úkoly pod složkou D.Ú.

Ale zatím jsem nepřišla na to, jak by se řešily například písemné práce. Těžko by učitelka po skončení hodiny vybrala od každého tablet a odkráčela s ním do kabinetu. Tady je ještě prostor k bádání.

  Nešlo by to. Taháky by mohli mít přímo v tabletu. My jsme si psali taháky na ruku, na různé papírky, poschovávané po kapsách a pod lavicí. Dnes prý před písemkou učitelé sbírají mobily.

  Ano, pokrok nezastavíme. Nemá cenu se mu bránit. Kdyby to tak bylo, dodnes by se pralo na valše a jezdilo se s koňským povozem. A rylo do hliněných tabulek.

    A taky-šetřili bychom naše lesy. A naše nervy.

Takže já jsem za tablety do škol. A tím bych tohle mudrování ukončila.