„Odkud jsi, kočičko?“

   „Já su z Brna!“ jako by mi chtěla povědět. Měla za sebou dlouhou cestu vlakem, metrem, tramvají a čekala jí ještě cesta autem a seznámení s dalšími členy rodiny.

    Někdy před měsícem jsme se rozhodli, že mojí milé tchýni pořídíme k Ježíšku kočku. Nešlo přeslechnout, jak si párkrát povzdychla, že by chtěla kočičku. A protože ona je hodná tchýně a já hodná snacha, začala jsem pátrat na internetu, jestli se nechce někdo momentálně zbavit kaťat. Pardon, koťat. A jako na zavolanou se na Facebooku, na Zdi naší blogové kočičí mámy, Petry Žalmannové, objevila fotka krásných koťat. Mourovatých!

   Menší zádrhel vězel v tom, že byly z Brna. Ale ani toto se neukázalo jako problém, Petra mi s radostí, přepravkou, dvěma konzervami a manuálem, přivezla kotě až do Prahy.

   Díky, díky!!

   Cesta domů s kočkou proběhla mnohem rychleji, než cesta za kočkou, dopravní zácpa se naštěstí uvolnila a za chvíli jsme byly obě doma.

   Postavila jsem přepravku na zem, otevřela, kotě zvědavě vylezlo, potud v pohodě. Jenže se přiřítil Šmudla, v očích výraz rozzuřeného pitbula, kočka naježila hřbet, začala prskat a syčet a pes zbaběle couval. Docouval až pod konferenční stolek a temně poblafával. Když jsem ho chtěla pohladit, jakože je pořád náš hodnej pejsek, podíval se na mě výrazem:“ To vám neodpustím.“

  Kočku jsme zatím lovili za obývací stěnou, posléze za sedačkou, odtrhávali od záclony a snažili uklidnit. Uklidnila se na klíně dcery do doby, než si Šmudla přišel vyjasnit postavení v rodině. Opět stejný scénář-couvající, zběsile štěkající pes, naježená kočka, kterou jsme protentokrát vylovili pod palandou. To už jsem zakusila ostrost kočičích drápků, takže mám na zápěstí kočičí autogram.

   Nechtěla jsem Šmudlu už více stresovat, sbalila kočku, Tomáška, kočičí Wc, pleny a granule a odjela směr Liberec, budoucí trvalé bydliště kočky. Pojmenovala jsem jí Rozárka, ale tohle jméno jí nezůstalo. Pro obdarovanou je to Micka, já jí říkám Kikina.

   Cesta probíhala hladce, až k ceduli města. Poté se probudil Tomáš a protože byl v autosedačce za mnou (vedle jsem měla kočku), neviděl mě a začal nejdřív pokňourávat, pak brečet a nakonec vřískat jak pavián. Do toho se přidala kočka a já si začala připadat jak v pavilonu šelem. I s tím smradem, malej se činil.

  Představte si, jak se musíte soustředit na řízení, do toho řve podělaný dítě, kočka v přepravce a já nervy na pochodu, před sebou ještě 10 km jízdy. A těsně před koncem cesty, 500m před barákem-Cink, cink…šraňky dole. Zařvala jsem jak pavián (když už jsem byla v tom pavilonu šelem), tady je to většinou nadlouho. Někdo tam nahoře mě ale vyslyšel (asi až tam doléhal řev pasažérů) a poslal vlak téměř okamžitě.

  Kočka se celkem rychle zabydlela za sedačkou v koutě, 2x se pokadila do rohu obýváku, ale dnes už najisto zamířila na kočičí WC.

     Je to prostě miláček, ta naše Micina-Kikina.