Lapálie s Drtikolem

Motto pro dnešek: chceš-li býti středem pozornosti, měj u sebe nějaké hyper dítě. Nebo extází nadopovanou zebru. Obojí ti zaručí nevídanou popularitu.    

Nesnáším být středem pozornosti. Zvláště. když popularitu na sebe strhává jiný člen rodiny,ale protože se vyskytuje blízko mě, neujdu zvýšené popularitě ani já.

Našeho Tomáše fascinují dveře. Jakmile začal chodit po svých, odbíhal ke každým dveřím a zkoušel je otevřít. Nejzajímavější jsou ty posuvné v supermarketech. Zatímco já ještě platím u pokladny, už je venku a vevnitř...venku a vevnitř...venku a....Už se opakuju, že?

To by ještě šlo. Ale co mě dokáže dostat na pokraj nervového zhroucení a způsobuje tik v oku je, když si pěkně vykračuje se mnou za ruku a na druhé straně silnice uvidí zajímavé dveře. Musím vyvinout nadlidskou sílu,abych ho udržela a nevlítl mi přímo pod auto.

Přemýšlím o tom, že si pořídím pouta, Hezky si zacvaknu jedno pouto na mou ruku a druhé na jeho (to mi poradila jedna paní z diskuse, kterou nemůžu jmenovat,viď,Marie) a není to úplně blbý nápad. Anebo vodítko? Máme doma dvě a já mám ruce dvě, takže no problem, vyvenčím zároveň čubu i kluka.

 Ale abych se vrátila k té záležitosti s tím středem pozornosti. Šli jsme se podívat do nejmenovaného obchodu s nábytkem, co se jmenuje podobně jako nejmenovaný obchod s oblečením,akorát má o jedno písmeno navíc. Vzorně se mě drží za ruku, ovšem do doby, kdy spatří dveře (pro zaměstnance) a já asi na dvě vteřiny přestanu být ve střehu. (pro příště vím, že dvě vteřiny jsou moc).

Takže, než jsem zareagovala, spustil se alarm. A pořádně nahlas a pořádně dlouho, protože prodavačky nemohly sehnat vedoucí, která má od toho klíče. (Pamatujte si, že když se něco stane, vedoucí vždy bývá buď na opačné straně podniku,anebo není k sehnání. Vyzkoušeno).

  Alarm řval dobře pět minut, zákazníci vyhlíželi pohledem ty, kteří to způsobili (snažila jsem se schovat do krabice s lustrem,ale nevyšlo to). Jediný, komu to vůbec nevadilo a nezakrýval si uši, byl Tomáš. Ten se řehtal jako blázen a užuž to vypadalo, že si to bude chtít zopakovat, tak jsem ho popadla do náručí a pokopaná a poškrábaná odešla středem. Ven. Ani si nevzpomínám,co jsem vlastně chtěla koupit.

Pořád to ještě nevím. Sedím (to si můžu dovolit, jen když spí) a počítám si modřiny.

Až se někde v létě svléknu do plavek (nebo radši ne!), je možné, že mi někdo strčí do ruky vizitku na Bílý kruh bezpečí.

  Musím se podívat po tom vodítku.