Navzdory inflaci a zdražování Češi mají stále dobré srdce a chuť pomáhat!

Musím se zkraje přiznat, že až život s naším nestandardním dítětem ve mně probudil dlouho skryté charitativní sklony.

I když...v dětství jsem se několikrát snažila pomoci finančně znevýhodněným spolužákům, tedy těm, kteří neoplývali štědrým kapesným a ze začátku jsem s nadšením a bez brblání za někoho zaplatila zmrzku, pastelky, vstupné na koupaliště, než jsem zjistila, že mě někteří jen bezostyšně využívali a do party mě stejně nevzali. Ale to je na úplně jiný příběh.

Náš syn s poruchou autistického spektra mě zpřeházel životní hodnoty, ukázal, co je opravdu důležité a co prkotiny, nad kterými stačí mávnout rukou.

Například, když mi tenkrát v tramvaji řekla jakási paní neurčitého věku, že takový dítě má bejt někde zavřený pod zámkem (poté, co jsem jí slušně požádala, jestli by syna pustila sednout, protože začínal mít mezi stojícími lidmi záchvat paniky a když bývá ve stresu, začne do sebe mlátit).

To jsou ty prkotiny, které nemá smysl řešit.

Co smysl má, je pomáhat. A je úplně jedno, jestli se vám chce poslat peníze na opuštěné pejsky v útulku, vážně nemocné děti, nebo na lidi, sužované válkou na Ukrajině. I přes kvanta nenávistných komentářů je vidět, že Češi smysl pro charitu mají silně vyvinutý.

A někteří z nás stále vymýšlejí, jak pomoci ještě více. Zakládají různé nadace, shánějí sponzory, dárce, prostě dělají vše pro to, aby někomu jinému usnadnili nelehké bytí.

Jednu takovou vílu s dobrým srdcem bych ráda dnes zmínila. Má poetické jméno Mariana a rozhodla se oslovit lidi, zda by nechtěli spolupracovat na jednom projektu.

Projektu, který má udělat radost rodinám handicapovaných dětí.

Jedna taková neobyčejná kniha pohádek.

A proč neobyčejná?

Protože na ní „dělalo“ víc, než padesát různých autorů, kteří dostali chuť podílet se na vzniku této knihy.

Protože hrdinové příběhů jsou opravdové děti s nějakým druhem handicapu. Děti, které žijí mezi námi a jejich rodiče se dost často snaží „nepřekážet.“ Třeba proto, aby si nemuseli vyslechnout, stejně jako já, že jejich děti patří někam zavřít.

Na obhajobu Čechů ale musím říct, že takových „milých“ poznámek jsem zaslechla opravdu málo.

A také, protože všichni autoři se dobrovolně vzdali výnosu z prodaných knih ve prospěch rodin s dětmi, o kterých se v knize píše.

A já bych byla moc ráda, aby kniha vyšla.

Nemohu zde, bohužel, dávat jakékoliv odkazy na probíhající kampaň, ale věřím, že spoustu mých čtenářů se dovtípí a příslušnou stránku si vyhledají sami.

A věřím, že těch lidí s dobrým srdcem bude hodně.