„Já budu tchyně, tyvole!“

Přiznejme si, už nejsem zrovna dorostenka. Mám dvě dospělé dcery a na stará kolena jsem si ještě pořídila (v sedmatřiceti) syna.

Minulý pátek mi zavolala úplně rozechvělá a dojatá Verunka: „Mami, Honza mě požádal o ruku!“

Úplně jsem si představila slzy štěstí v jejích očích a mně normálně vyskočila husí kůže na rukou.

Cože? Moje malá holčička, skřítek, který nevážil při narození ani tři kila, se bude vdávat?

Můj muž, který je stejná citlivka, jako dcera, ty slzy v očích skoro měl. Ale jeho rozbrečí i postup Slovanu Liberec ze skupiny v Lize Mistrů.Nechtěla jsem ho nechat dlouho rozjímat, takže jsem použila nepovolený výpad vpřed: „Hele, on si před ní normálně kleknul s prstýnkem! To ty jsi před čtyřiadvaceti lety neudělal!“

„Ale prstýnek jsi dostala!“ snažil se obhájit.

„Jo, tak nějak mimochodem!“

Asi jsem ho už vytočila pořádně, protože se mne snažil sejmout větou: „Odkdy seš romantická?“

Málokdy se stane, že na něco nemám odpověď.

A jak jsme tak vzpomínali na dětství naší dcery (nostalgická paka, fakt), uvědomila jsem si, že za několik měsíců bude ze mě tchyně.

Okamžitě mi naskočily obrázky z vtipů od Urbana, kde tchyně vykresloval jako příšerné stokilové baby v zástěře a v natáčkách.

A těch vtipů o tchyních! Tchyně a uzený...známe, že?

Stará reklama v rádiu – v telefonu se ozve bučení krávy, mladý muž ho zvedne a: „To jste vy, maminko?“

Ano, tchyně jsou společností vesměs oblíbené.

A co tchánové? Marně si vybavuji nějaký fór o tchánech. Znáte nějaký? Já ne.

Svatbu plánují na květen, nebo červen, ale já, jako správná otravná tchyně a babička- čekatelka, jsem položila nevinnou otázku: „A co když budeš těhotná?“

Mladí se mne snažili zabít pohledem, ale vzhledem k tomu, že tento blog je na světě, nepovedlo se jim to.

A poté, jako tchyně- notorik, jsem dceři dala další radu do života: „Hlavně se nevdávej těhotná, nebudeš moct pít!“

Není totiž nic horšího, než když jediná osoba, která je na svatbě střízlivá, je nevěsta a pověří jí rozvozem opilých svatebčanů do hotelu. To přetrvávající trauma z vlastní svatby:-))

Jo a ta mladší, také již plnoletá, odjela s partou na pět dní Mácháč. Maminka se opět vžila do role taxislužby a navrch jí ti smradi přidělili ještě funkci nosiče. Prej moc zavazadel.

„Mami, tady na tom parkovišti musíš zastavit, dál je zákaz! A pomůžeš nám s věcmi?“

Po dvou stech metrech, kdy jsem měla od balíku vod již vytahané ruce: „Anet, ale sem normálně auta jezdí! Proč se s tím táhneme pěšky?“

„Sem můžou jen ubytovaný!“

„A vy jste, doprdele co?“

Dcera se uculila: „A jooo!“

Nezabila jsem jí jen proto, že se těším na Verčinu svatbu.

A na to vnouče, ale pšššt!