Platí jěště "malé děti malé starosti velké děti velké starosti"?

Pořád.

Volně parafrázovaná slova filmového klasika: Předtucha úrazu a fatálních důsledků z něj plynoucích je vždy horší, než úraz sám.

Na tom něco bude.

Tréning parakotoulu může mít pro jeho budoucnost stěžejní význam, tudíž to jistě nepodcení! Jinak vážně jsou nerozbitné - mně jednou Julča při "berany, berany, duc" naštípla svou hlavinkou lebku a způsobila otřes mozku. Ona pochopitelně vyvázla bez následků. 

Tvé děti jsou nerozbitné, to už vím

Děti jsou naštěstí skoro nerozbitné a rychle otřepatelné - než se matka vzpamatuje ze šoku, prcek je zahojený. U nás se za každý týden bez úrazu u starší otvíral šampus (no, jen jsme to plánovali). Mladší byla všudevleznější, ale asi šikovnější.

A nejraději vzpomínám, jak kolem naší televize prošel dvouletý Lukášek a jedním nepochopitelným pohybem ruky ji hladce shodil. Připomínám, že to tehdy byla pořádně bytelná bedna. Zvedaly jsme ji dvě, neb jsme zrovna měly dámsky štrykovací odpoledníček.

Díky za blog :-) a ať malej moc nepadá.

Taky slušnej oddíl:-))

Dík.

Děti jsou prý konstruovány tak, aby přežily péči svých rodičů, takže máte pořád šanci :-D My jsme dnes byli sundávat ani ne dvouleté dceři dlahu z ruky, haleluja, už jsme byli doma všichni pěkně omlácení.

:-)) To je dobře vymyšleno

Hrozně pěkný ty odsazení u odstavců (pěkná, ta)

Když já chci, aby se v tom člověk dobře orientoval:-) A k samotnému blogu-nic?

Šárko, já zažila kaskadérů dost - naštěstí mimo "své".... můj starší poprvé spadl asi na dosah ruky ode mne a lišej na čele to jistil..... a "nejhorší" držkopád byl asi v šesti, kdy jezdil na kole, dorval si šíleně kolena a po deseti minutách přišel, že zase spadl.. :) :) naštěstí nic horšího :)   (já byla horší) :) přeji co nejméně úrazů všem :)

:-) Díky. Ale zase je na co vzpomínat, že?

Kaskadéři:)

Jojo, já už mám tik v oku z nich:-)