Boj s naší Terezou (=hlas z navigace) už jsem vzdala a bavím se tím, do jakých prapodivných končin nás zase zavede, zadáme-li, aby nás vedla nejkratší trasou.

A to mě navigování fakt dost bavilo, měla jsem na to propracovaný velmi flexibilní systém. Dnes už se omezuju jen na sledování cvrkotu na silnici a kolem ní (řidiči v roli spolujezdce to stejně jinak nedá), a občas mě překvapí hláška: "Tys mi neřekla, že mám odbočit!" , když manžel Terezu přeslechne nebo prostě zapomene zapnout zvuk (a podle potřeby sleduje jen šipky na obrazovce).

Já jí říkám soukromě kráva:-))

Mám jednu zásadu. Gps je třeba věřit na slovo, ale ne moc. Už jsem taky jel 10 km po šotolinové cestě, místy přecházející do tankodromických reliéfů, jen o 200 m kratší než souběžná široká asfaltovka, kterou jsme mohli za jízdy chvílemi vidět a moje posádka uštěpačně komentovat.

Ale to je přece to nejlepší! Nikdy nezapomenu na průjezd smetištěm nebo slalom prašnými cestami mezi italskými vinicemi se závěrečným "Až to bude možné, otočte se!"... O čem bych vyprávěla známým, kdyby všechno klaplo, jakmá?

Šárko, jako navigaci zásadně používám Soňu. Je hezčí (to vím, přestože ta v krabičce není vidět) a má příjemnější hlas. A navíc jako bonus je přesnější

šťastná to žena

Šárko, utne se i "tajemná paní" v navigaci, když nemá všech pět pohromadě aktualizovaných

U nás jsem jako navigace já a když teče do bot, vrhnu oko do mapy papírové a je vymalováno

Jj, nedostatečné aktualizace nemají chybu. Miluju okamžiky, kdy kurzor znázorňující polohu vozu bloudí "v polích", tu a tam přeskakuje vlevo a vpravo, Tereza zmateně napovídá, kam odbočit neexistující silnicí nebo kde se otočit, "až to bude možné", zatímco auto se řítí po nové dálnici

Hurá! Vlakem to muselo být boží. A Sting ještě víc. Taky jsme měli děti v Tchýňově.