Taký pikantný titulok a je to o nemocnici. Neviem prečo to nazvali karma, lebo tú vám neželám Ale pridávam ju, krásny večer.

Já taký clickbait málokedy robím, ále zdě som si nemohla pomoct.

Šari, popíchnut tvým titulkem ti mohu interně sdělit, že horší, než píchání (to už je dneska bezbolestné) za účelem odběru rudé tekutiny, je píchání do dásní (při realizaci 4 implantátů, 2 nástaveb, 3 korunek, zpackané extrakci "osmy" a min. 8 extrakcí vím, o čem mluvím). Ale přežilas, máš téma a ode mne i karmu, jestli se ti tam ještě nějaká vejde. Čus!

Myslíš, že jsem si injekcí ohledně zubů dostatečně letos neužila?

"Ale já vím, jakou mám skupinu" - jenom zdravotnický sebevrah si neověří vaši krevní skupinu. Kdyby záměnou nastali problémy, tak by podle vás by u soudu mohli tvrdit: "ale ona nám říkala, že má Áčko!".

A ředění krve, já si naředil krev i před dlouhým letem na Nový Zéland, pokud vám nevadí riziko mrtvice, klidně injekce s heparinem oželte.

Já samozřejmě chapu, že to být musí, proto jsem ani neprotestovala. Ten blog měl být trochu nadsázka, to že mi lezlo neustálé píchání na nervy, je snad normální reakce.

Zdravím Šárko, po přečtení titulku jsem se zaradoval, že jsi v sobě konečně našla odvahu k tomu, abys odborně a jednou provždy vyřešila problém se svou vrozenou hypersexualitou, respektive nymfomanií, o to větším zklamáním pro mě byl skutečný obsah blogu. Nicméně, z přátelství, z kamarádství Ti karmu nakonec přece jenom uděluji.

To je mi velice líto, že jsem tě zklamala.

Jsi velice laskav a za karmu děkuji.

Mila Sarko, oni vas nepichaji pro vlastni zabavu. Uvedomte si, ze je to pro vase zdravi. Sice vas neznam, ani o to nestojim, ale na mne pusobite jako rozmalena Kaca.

Tak jo, no.

No jednou jsem ležel v nemocnici se zraněním. Píchali mě po 4 hodinách ínjekce proti gangréně a po 6 hod. penicilín. Ne že penicilín byl nějaký lábuž ale proti těm proti gagréně to byly pohodové injekce. Po těch gangrénových mi místa vpichů ztvrdla a postupně nebylo kam píchat. Každá injekce horší a bolestivější.

Pak jsem zjistil, že je možné píchat přímo do žíly. Sice to musel povolit lékař, nemohla to rozhodnout sestra. Lékař povolil a mě se ulevilo,

Napíchli mi žílu, kanilu nechali v žíle jen jí přichytili náplastí a aby krev netekla použili další stříkačku jako protikus a spojili jí hadičkou s kanilou.

V případě další ínjekce prazdnou injekci odpojili a na hadičku nasadili tu s daným lékem. Stříkli do žíly a na hadičku vrátili tu prázdnou aby nemohla teci krev.

Injekce se okamžitě staly bezbolestnými.

Tak kanylu jsem měla napíchnutou také, dokonce dvě a tekly mi tím léky na bolest. Akorát se s tím hrozně blbě spí.

A teď si Šári vem, že s tím musel tři dny fungovat můj 8měsíční Pepous! Vždycky když potřeboval nakojit tak to bylo drama, než ho odpojili, zapojili, přepojili...

Chudinka malej.

Jedna z nejhorších věcí, která může rodiče potkat...vidět bezvládné tělíčko vlastního dítěte a nemoct mu pomoct. Brrr, ještě teď mě z toho mrazí.

V nemocnici jsem, Šárko, ležel jen jednou (v osmnácti, na pozorování na pokyn odvodní komise branců). Do pokoje vtrhla sestra s asi 6 žákyňkami cca v mém a mladším věku. A rozhlédla se po těch 4 starcích, co tam leželi se mnou, až konečně objevila mě v koutě. Na tváři se jí roztáhl široký úsměv. Tomuhle pánovi odeberete krev, řekla jedné z žákyněk, samozřejmě té nejhezčí. Jak jsem viděl její třesoucí se ruce, napadlo mě, jak mi asi krev odebere, když mi právě v žilách ztuhla. Nabodla mě těma rozklepanýma rukama, naštěstí silně naběhlou žílu našla. Začal jsem samozřejmě machrovat před slečnami a čuměl frajersky na vbodnutou jehlu a krev, vybuchující do injekce. Najednou cítím, jak mi od nohou stoupá v těle mrazení a slyším (už trochu zdálky) zaječení sestry: Vyndejte tu jehlu, HNED, nevidíte, že pán omdlívá?! A bylo po machrování. Od té doby jsem se v odběrech krve zlepšil (v machrování taky), ale na samotný vpich se prostě nikdy nedívám.

Já také ne, Josefe. Dělá se mi z toho mdlo. Ale při odběru v půl šesté ráno bych je nejraději nakopla, i když byly všechny tak milé.

Alespoň na Vás byly sestřičky milé. Já měl v liberecké nemocnici dost nemilou. Jen jsem špitnul: "Támhle mi na zem ukápla krev" a hned se na mne obořila: "Jsem vám říkala, že si to máte držet stisknuté." Ale zase byla hodná ukrajinská paní doktorka - všechno mi trpělivě vysvětlila a po jejím zákroku se mi velmi ulevilo. Dokonce si všimnula, že se klepu jak ratlík zimou a dala pokyn sestře, ať mi přinese deku.

Byly zlaté, opravdu. A byla s nimi občas i legrace.

Chybí Ti tam, co bylo k pití. Nebo už není nic? Mě hrozně překvapilo, že když jsem se po letech dostala znovu do nemocnice, prakticky všechno bylo jinak, jen ty konve s odporným čajem byly pořád stejné (to nebyl čaj, to byl kentus, ale říkali tomu čaj). To byl neuvěřitelný hnus, jen jednou jedinkrát jsem byla ráda i za ten hnusný čaj. To bylo po porodu, měla jsem žízeň, že bych vypila i vodu z kytek. Medicína postupuje mílovými kroky, ale starý ponožkový vývar zvaný čaj se nemění.

Čaj se dal pít, tady vidím pokrok. Bílá káva ale pořád stejně hnusná. Ale já měla s sebou i neperlivou ochucenou vodu, tak jsem na jejich čaji nebyla úplně závislá.

mě opíchali a nijak jsem si nestěžoval píchající, pač mám žíly viditelné jak sviňa

To se máš.

Šárko, teda, to jsi pěknej srab. V nemocnici se snažej dát tě dohromady, a ty jim nechceš dát ani párkrát krev. Mně teda braní krve vůbec nevadí, a že jsem si toho taky užila. Chodila mi ji brát jen jedna sestřička, ostatní to vzdaly. Ta sestřička měla léta praxe z operačního sálu a jediná mi uměla najít žílu.

Jsem, no.

Vzpomínám si, jak nám na vojně vařili blaf, který se skládal ze strouhaných jablek a brambor. Myslím, že se to jmenovalo nějak jako grenadýrský marš, či jak... Vojna mě naučila sežrat všechno...

Grenadýr jsou brambory, nudle a cibule. Tohle byla asi nějaká inovace

Fakt tam byla jablka. Byl to nepředstavitelnej hnus.

Já na tom nevidím nic neobvyklého, ba ani hrozného.

Nedávno jsem ležel v nemocnici po nehodě, operaci a šroubech v kostech. Když člověk leží, dostává do břicha injekce na ředění krve - běžná věc. (dokonce jsem si je poslední dny v nemocnici píchal sám, abych se to naučil až půjdu z nemocnice a dostanu je domů - i doma jsem nějaký čas ležel a pak byl na vozíku. Jen lehké štípnutí, nic tragického.)

Aby se vědělo jak je krev naředěná tak se dělají odběry. Nevím co je na tom hrozného nebo divného.

Když mě přivezli z nemocnice, chodila mi ji odebírat sestra domů.

Bylo to nepříjemné, ale dalo se to vydržet. Autoři blogů někdy zveličují, nebo si z něčeho dělají legraci, což je můj případ. Jinak samozřejmě chápu, že tyhle úkony byly nutné.

Známe, ale myslela jsem si, že za těch 15 let, co jsem to absolvovala, se kvalita nemocniční stravy změnila k lepšímu, a koukám, že ne... Byla jsem tam 12 dní, protože mi furt nemohli srazit teplotu, a nedalo se to jíst. Naštěstí jsem měla zásobovače zvenčí. Atmosféra a péče profesionální, trochu studená, jídlo hnusné... Na injekce na ředění krve se pamatuju, když jsem si urvala achillovku, píchala jsem si je 6 neděl... Ale když se trefíš do špeku, tak to docela jde... To jsem v nemocnici byla 2 dny a vydržela jsem krom dvou rohlíků a ranního kafe raději nejíst.

Také jsem měla něco z domova, ale to bylo ovoce a něco sladkého na zub.

Ovšem sestřičky fakt zlaté, i když mi ubližovaly

Mně tam nosili maso!

Vzpomínám si, když byla moje žena po porodu a kojila, tak měla k obědu 3 (tři) malé kousky tuhé hovězí kližky s ostrou "gulášovou" omáčkou a dvě půlky krajíčků chleba. Ženská, co kojila a zotavovala se po porodu... Nosil jsem jí tam denně alespoň tvarohy s banány, což tehdy milovala.

Jo, to byla klasika, segedín a podobné lahůdky pro kojící matky.

Vladimíre, jste skvělý chlap. Totéž dělal i můj manžel. On se na to nemohl dívat, jak trpím. Mléčné výrobky a ovoce. To byla moje záchrana!

3x denně jsem totiž měla po dobu jednoho týdne čerstvé pečivo s Ramou, ke svačině jakési ovocné šťávičky nebo omrzlé potlučené pidi jablko. K obědu maso, ve kterém ještě dotepávala tepna nebo vypadalo jako rozžvejkané od krav.

Po třech dnech jsem byla nafouklá jak medicimbal.

Vy jste si na srazu nepotykali?

My jsme se tam ani spolu nebavili...

Tak ono nešlo stíhat všechno, viď.

A hlavně, já pořád čekala, kdy Patrik zahraje "U stánku na levnou krásu..."

sis to měla objednat.

Já kolem něj chodila, mrkala, povzbuzovala, nabádala a ... nic!

Já myslím, když vidím ten blaf na fotce, že bys vzala za dobré i mou kuchyní...

ale jdi ty. Tvůj vyhlášený guláš..

Tak to lžeš, žes měla hlad...

Fůůůůj, to je ale ošklivej clickbait....

Tak sorry.

Příště už si dáte pozor.

Prof. dr. R.Kohoutek: "patientia = trpělivost, snášenlivost, tolerance, strpení, mírumilovnost, shovívavost, odvaha, vytrvalost..." Zdá se, že vám něco chybělo.

A přitom jsem se tak snažila.