Též jsem včera i s vnukem cestoval na voj. přehlídku do Prah. Měli jsme mít v Praze po příjezdu dvě hodiny času do jejího záčátku.

Nastoupili jsme v Otrokovicích. . . . . Po třiceti kilometrech, v Přerově naše pout téměř skončila, za stanicí před námi spadla trolej. Postáli jsme v stanici třicet minut.

Poté se měl vydat náš rychlík na svou cestu odklonem přes Nezamyslice (a přeci do Prahy)na svou další cestu.

Protože jsem si dovedl spočítat, kolik času nás tato objížďka bude stát, cestu do matičky Prahy jsem vzdal, a vrátil se do svého domova, kde jsem přehlídku sledoval na gauči při kávě v přímém přenosu.

Později jsem zjistil, že náš rychlík přibyl do Prahy se 104 minutami navíc.

To jsi měl teda smůlu,ale takové řešení bylo rozumné

Tebe tak někam pustit samotnou!

Ano,mami

Mělas jet s námi, Šári, my už bychom si Tě ohlídali

Si jako myslíš,že neumím jezdit vlakem?

Udivuje mne Vaše přesvědčení, že České dráhy strhly trolej, aby udržely cestující ve vlacích. Je tak originální, tak české! Tak vyčpělé... Mmch, včera jsem také cestoval vlakem koridorem. Vlaky od Brna na Prahu (a nejspíš i obráceně) jezdily načas. Ta trolej spadla někde u Přerova.

Chápu,že se můj vyčpělý humor nemusí leckomu líbit.

Vidím, že Ostrava má svá mystéria. Kdyby to nebylo v tak hnusném počasí, tak by to byla vtipná historka, kterak se nám Šárka v Ostravě do problémů dostala....ještě jednou díkec, že si dorazila.

To já ráda. Ani tak mě Ostrava neodradila.

Nasednout do rychlíku směr Brno a myslet si, že sedím ve vlaku do Prahy, tomu říkám formát :) :) :)

Naskočit,chlapče,naskočit

Cesty Páně jsou nevyzpytatelné, cesty Máně přinesou jen trable. Zajímavé je, že já jednou naopak skončil v Liberci, kam jsem dojet nechtěl. Nasedl jsem do správného vlaku, protože muži, na rozdíl od žen, vždycky nasedají do správných vlaků. I když nasednou do nesprávného, prohlásí ho během jízdy za správný. Jenže jsem v tom správném vlaku usnul a značně přejel. Protože jsem jel ze Strážnice, navíc po bujarých oslavách mého vítězství v celostátní soutěži poezie. Nezletilci, jímž jsem tenkrát byl, oslavují značně nezodpovědně. Do Liberce, kde jsem byl tenkrát prvně v životě, jsem dorazil po půlnoci. Rodiče mě čekali doma marně, i když jsem jim okamžitě chtěl brnknout mobilem, tedy dokud jsem nezjistil, že mobily budou vymyšleny až za dvacet let. Ubytoval jsem se v hotelu u nádraží a získal tak k Liberci nadlouho záporný vztah. Ten zlepšila až daleko později dvě děvčata z Liberce, která se mnou chodila, aby mi záporný vztah k Liberci vymluvila. Ani jedna z nich nebyla Máňa ani Šárka. Autorka článku Šárka mi naopak ujela s dalšími potenciálními kamarádkami po křtu knihy Marty Kučíkové tramvají kamsi pařit a po telefonu na můj dotaz, kde jsou, mě za nimi navigovala slovy jako: Jsme na nádraží, ještě nevíme, kam dojedeme, holky mají hlad. Hlad není dobrý orientační bod, aspoň pro muže ne. Pochopil jsem, že s Šárkou se nikdy nepotkám, protože bude vždy sedět v jiném vlaku, než bude avizovat, což mi tento článek pouze potvrdil.

Já bych Vám tu averzi k Liberci taky ráda vymluvila,kdybyste tomu dal ještě šanci

Jo a po usednutí v jedné z hospod jsem Vám ihned psala sms,čímž jsem Vám dala druhou šanci,kterou jste,bohužel,nevyužil.:-)

Ale nebojte,19.11. je další křest knihy,tentokrát Zuzky Hubeňákové.

Jojo bylo to zpožděné všude. My jsme taky vyjížděli s půlhodinou... Ale tedy vlak jsme trefili... Takže vlastně nuda. Hlavně že jsi nakonec dojela.

hlavně že jsi dojela a přežila

Vždycky přežiju

Jen se směj.

Kdy jste odjížděli vy?